V Tvůj upřímný kamarád se tyká…
Upřímně, tak jako vždycky každý, vůbec jsem to neplánoval. Začalo to úplně obyčejně. Psal jsem si poznámky z terapie, zážitků a různých těžších období, abych si to v hlavě líp srovnal. Časem se mi toho nahromadilo tolik, že jsem měl pocit, že by to možná mohlo být užitečné i pro někoho dalšího. Ale pořád to byl jen takový pocit, ne plán. A pak, když jsem o těch věcech mluvil s přáteli, slyšel jsem často: „Tohle je docela silný kafe“ a já jsem to pak obhajoval. S tím, že ty silné věci nezmizí a je lepší, když s nimi pracuji. A tak se z toho pomalu začala rodit kniha a později i širší projekt. Není to žádná velká strategie, spíš snaha dát dohromady něco, co může být trochu podpůrné pro lidi, co se taky občas cítí zmatení.
Jak bys tento přístup popsal člověku, který o něm nikdy neslyšel?**
Já to vnímám tak, že pokud není žádný univerzální smysl života, tak je to vlastně dobrá zpráva, protože nám to dává svobodu vytvořit si ten smysl sami. Neříkám, že je to jediný správný pohled, je to jen způsob, jak se dívám na svět já. Nihilismus bývá často spojovaný s beznadějí, ale já v něm vidím spíš prostor k nadechnutí. Nemusíme nic „dohonit“ ani naplnit očekávání, která nikdo přesně neurčil. Můžeme si zvolit vlastní cestu a být v tom klidnější. A to, že to není pevně dané, je pro mě paradoxně dost uklidňující.
Já bych řekl, že se spíš snažím nic nevnucovat. Hodně knih dnes nabízí návody, jak být lepší, produktivnější, šťastnější. Já se necítím jako někdo, kdo může dávat návody, sám se potýkám se svými problémy a často nevím, jak je řešit. Takže spíš sdílím, co jsem zkoušel a jaký to na mě mělo vliv. Někdo si z toho třeba něco vezme, někdo zjistí, že to na něj neplatí. Ta kniha je spíš pozvánka k přemýšlení, než soubor rad.
Bylo to hodně chaotické. Psát začalo tak, že jsem si zapisoval myšlenky, které mě napadaly třeba cestou z divadla nebo po setkání s kamarády. Postupně jsem ty zápisky začal třídit a hledat mezi nimi nit. Až když jsem viděl, že se v nich opakuje pár témat, jako smysl, sebepřijetí, těžkosti a naděje, začal jsem tomu dávat strukturu. Pořád je to dost otevřený proces. Hodně textu ještě předělávám, něco mažu, něco dopisuju.
Co je jeho cílem a jakou roli v něm hrají čtenáři?**
Chtěl bych, aby to nebyla jen kniha, ale i prostor, kde se lidi můžou setkávat a mluvit o věcech, o kterých se obvykle moc nemluví. Často si myslíme, že jsme v problémech sami, a přitom je to mnohem častější, než si dokážeme připustit. Když se to sdílí, spadne z toho část tíhy. Takže čtenáři jsou pro mě vlastně spolutvůrci. Už teď od nich sbírám zpětnou vazbu, už jsme domluvili i první offline setkání, kde to probereme i z očí do očí.
Reakce byly hodně různorodé. Někdo mi řekl, že to bylo až moc syrové a těžké číst, někdo naopak, že je to uklidnilo, protože si uvědomili, že podobné věci řeší i jiní. Já to beru tak, že pokud to v někom něco vyvolá, tak to asi má smysl. Nejde mi o to, aby to všem vyhovovalo, spíš aby to bylo autentické. Jedna věc je zpětná vazba od čtenářů, ale musím mít jistotu, že je kniha bezpečná a nikomu po ní v dlouhodobém měřítku nebude hůře. Proto jsem se také rozhodl pro spolupráci s psychology.
Jakou formu má tato spolupráce?**
Mám kolem sebe pár lidí z oboru, kteří mi pomáhají hlídat, aby texty nebyly zavádějící nebo nebezpečné. Jsou to spíše terapeutky a terapeuti a zatím jeden psycholog. Nechci, aby si někdo odnesl pocit, že kniha je náhrada za terapii. Spíš ji vnímám jako doplněk. Jako něco, co může otevřít téma, a pak se o něm dá mluvit s terapeutem dál. Někteří terapeuti mi nabídli, že by knihu později doporučovali klientům, což mě hodně potěšilo. Mám také rozjednané testování. Bude to sice menší vzorek než bych sám chtěl, ale kdoví co se do vydání ještě může stát. Už jsem se poučil, že nemá moc smysl plánovat, je to těžší organizovat, než jsem původně myslel.
Nejtěžší je asi ta upřímnost. Když se díky tématu dostanu ke své bulimii nebo o období, kdy jsem byl závislý na alkoholu, je to mimo komfortní zónu. A když mi pak někdo napíše, že se v tom poznal a že je fajn, že to někdo řekl, připadá mi to celé smysluplnější. Je to takové rozhřešení, takový mentální odpustek.
Pokud si odnesou jen to, že nejsou sami, že je normální mít těžkosti a že nemusí být perfektní, tak to pro mě stačí. Nechci, aby kniha působila jako dogma. Je to spíš pozvání k zamyšlení: „Možná to máš jinak, ale to je v pořádku.“