Život není podle pravítka jak jsme si ho narýsovali. Můj deník psaný nepravidelně, nepravidelnou formou, nepravidelným rýmem. Nech na sebe dýchnout metonymie a metafory, které se týkají každého z nás. Je to docela deprese, tak číst jen se zázvorákem a sušenkami! Tahle se vypisuju, když na mne jednou za čas přijde špatná nálada.
Odléván z jedné formy míň než dost, lepší být z více kusů, než pohybu prost.
Není to časté, opravdu není. Cítím se jak mravenec, co nalezl jídlo a ne láhev či žvýkačku, co lepí a mravence v nemravence mění.
Chlép upečený ze zlé mouky. Křupavý je, měkoučký je, až na to co zbyde, na odkrojky.
Člověk by se snad začal bát psů. Tedy těch, kteří na slovo poslouchají své pány.
Peřinou obejmout se, stánek na něhu si otevřít. Hníst těsto a příst příze, jako bouře hřmít. Ctít stín co schovává se, radovat se tím. Lít cín a zdobit se pohledem do krajin.
Jako mokrá hrnčířská hlína rozetřená po celém obličeji, ani ty nejdeš dočista dolu. Jako štěstí, láska, víra, tyhle hnědé stopy jsou šťastné spolu.
Jako malý jsem slyšel mnoho příběhů o neklidných lidech, kteří se oddali alkoholu a do přechodných stavů utíkali davu a hlavu nechali tam, kde dovolil mech. Zborcení skutečnem se ponořili do jiných míst, kam slušným je zapovězeno jít. U zurčící vody utíkám také a jsem si jist, že jiné plány bych měl příst.
Občas upláchnout si, alespoň na chvilku. Deset let slýchat “hle, Poutníku, kde ses chodit naučil” a jsme zase u chvil, kdy nemohl bych poradit, než držet se chodníku, který před nosem mění se ve mžiku a krajina za mnou poputuje, jak má pro poutníky ve zvyku. Být ten, co si vykračuje a jen radost dostal do vínku a od posledního milníku…dojít k pomníku.